Sekej, synku, bez hřebínků, nenechávej pod kosou – ale kosou nezavaď mi o noženku o bosou!
Odbíračky, berte klásky, hlavy nepozdvihejte – ale chudým sem tam z lásky také klásek nechejte!
Zažínejte, ať se lipky dožnem vonné, košaté – tam ti dám, můj chlapče hybký, jabko pěkně buclaté.
Veselme si zpěvem pole, jásejme s tím skřivánkem – až se dožnem konce role, pošlem synka se džbánkem:
Tu máš, synku, tu jsou džbánky, chladné vody přines nám, dones vína ze studánky, však ji roubil Pánbůh sám.
A ty, malá holka, nyní do dědiny doběhni – a vyřiď tam hospodyni, že je slunko v poledni!...
Hola, chaso z vesela! Už je chvíle oběda – hleďte, jak se z mísy kouří rybí kosť a lebeda!
„Rač Bůh žehnat!“ „Nedáme se odehnat. Pojďte s námi, dědoušku!“ „Kdo upracoval se až do úpadu,
rád k plné míse v trávu ulíhá. A dobře tak. Jen pohovte si v chladu – co pořád běží, skoro dobíhá. Vy, chlapci, doskočte si k říčce naší –
hrá v stínu vrb tam voda křišťálná. Však dejte pozor. Vodník prý tam straší! Ať nestáhne vás! vy jste naděj má! Ty, starší, budeš rukou dělat v poli –
ne každý pták je orel nebo páv –; Benjamin půjde hlavou lámať školy, by uměl hájiť lidu svému práv! A vy, děvčata, věnce vijte v chládku,
ať ověnčíme kosu, vůz i srp! Ty věnečky si nechte na památku svých mladých časů – vadnoucích to chrp: Co nevidět z vás budou hospodyně –
ve tváři úsměv lásky mateřské. Pak buďte dbaly – nikdy ruce v klíně – však víc než ruce udbá očí dvé! Muž v domě hlavou, žena je v něm duší,
v domácím tichu, tam má říši svou; hned uvidí, kde vráska soulad ruší a uhladí ji dlaní laskavou. Zbožna a pilna – příkladem je dětem,
je těchou muži, útrap náhradou... Tak chaloupka-li každá bude květem, vlasť celá bude rajskou zahradou!“
Cookies on Poetry Cove