Anděl Páně – vstaň kdo dříme!
Chlebíčka se nedospíme.
Hvězdy v noci čistily se,
dnes nám Jasné nebe skví se:
Vzhůru! Svatá Markyta
vede žence do žita.
Křepelka volá: Již jdou žat!
Ženci s kosou nohou bosou
pojďte kvítím, pojďte rosou,
a vy žnečky jako višně
vystupujte sobě pyšně:
Obilíčko dozralé skládá hlávku ospale.
Křepelka sténá. To je řad!
A teď kleknem k otčenáši,
ať Bůh žehná práci naší!
Aby tělo bylo pružné,
ať si každý stébel užne,
opáše se v úpoly –
Tak prý záda nebolí!
Křepelka pláče: Kam se dát?!...
„Pomáhej Pánbůh!“
„Dej to Pánbůh! Vítáme Vás, dědečku!“
„Tak jenom děti, važte každou chvíli!
Co je to hoch jak máslo májové!
Dlaň bude černá, ale chlebík bílý –
nuž, hleď si každý pilně práce své.
Hle, pro chléb musí s klasem padnout květ:
tak z ruky do ruky to žádá svět.
S radostí žněte! Zlato celým lánem
je naše, naše! Máme svobodu!
Teď, Bohu díky, rolník je svým pánem
a může sloupem býti národu.
Leč stará pouta nezlomí se v ráz –
tož pracujte! Jeť život krátký klas:
Dva týdny zelená se, dva se metá –
odkvétá – nalívá se – osýchá –
pak těžkou hlavu nachýlí ti léta,
a bílá s kosou na ni pospíchá,
radostně vidí, že jsi dědeček
a hlavu sejme ti jak věneček...
My odejdem – však roli pluhu lačnou
tu necháme, a syni bujaří,
kde nám smrt uťala, tam chutě načnou
Bůh posílí je a jim udaří!
Ti budou orat, mrvit – třeba krví svou,
až celá vlast nám zkvete svobodou!“