Ó palčivý jak peklo!
Ó hořký jako žluč!
Jdi z cesty mému srdci
a mrtvé skály muč!
Co mám, vše vezmi, vezmi!
prosím tě pro Boha –
jen do mých snů se netlač
jak démon mátoha.
Ó nelísej se ke mně!
Jidáš se lísal též.
Dnes líbáš moje ústa
a zítra zrazuješ.
Já hledám srdce věrné,
upřímný, stálý hled –
tys těkavý jak voda,
dnes pára, zítra led.
Já hledám srdce silné,
jež věří člověku –
tebe však slovo pravdy
vždy dráždí do vzteku.
Jen kadidlo chceš střebat
do nozder zjitřených –
jak tygr drásáš ruku,
jež odkryla svůj hřích.
Křivé je tvoje slovo,
tvé rty jsou zkřivené,
křivý tvůj zrak i mozek,
křivé i srdce tvé.
Co včera bylo pravdou,
to je ti dnes už lží,
cos včera vznášel k nebi,
dnes vláčíš kaluží.
Tak hnusíš se mi celý
jak jařmo jelenu –
ba celou bídu lidstva
zřím v tobě vtělenu.
A všechnu lež a zlobu
a všechno šílení –
na hranatém tvém čele
zřím Kaina znamení.
Jsi věž, jež praští k pádu,
ač pne se do nebe –
tak cítím tvoji vládu –
pusť, pusť mne od sebe!
Já vše chci zapomenout,
ba vše chci odpustit,
vše dát ti, co je mého,
jen jedno nech mi – klid!