Jsem zrcadlo Boha.
Nesmírný jeho hvězdný plášť
třpytí se v hladi mé,
a Slunce a Měsíc zhlížejí se,
zda jsou dosť krásní ještě
po pouti tolika věků.
Jsem jako beránek tiché
a sloužím jak mezek.
Na zádech nosím náklady lodí
do dálných Hindostanů
i k severní záři.
Nechám se rozrývat šrouby a vesly.
Břehům posílám polibky bílé
a přátelské dárky: škeble a perly.
Jsem záře a dobrota, veselí, útulnosť –
jsem náruč matky.
Blahoslavení pokojní – jsou dítky Boží.
Ale běda, když Borreas – tyran mne vzbouří
a zbičuje bičiky uzlovatými!
Vypudit mne chce z propastí rodných!
Tu vzpínám se jako tisíce zplašených hřebců,
supím drakem, řvu raněnou lvící,
hvězdami hážu, pliju v tvář slunci,
rozbíjím koráby, plavčíky škrtím,
do břehů třískám, pouta svá drtím...
A když se surovec Borreas ztiší,
já si zas krotce jak jehňátko lehnu,
hraju si, sloužím, nosím a živím
jak dobrý člověk –
zrcadlo Boha.