Kdys v lůně Slunce, své matky,
jsme, kuřátka, snily sen sladký –
a všemocnou rukou jsme vrženy v svět.
Teď vesmírem bloudí krok vratký,
kdy schýlíme hlavu zpátky
jak ptáčata na rodnou sněť?
Tak milion tančíme roků –
už máme píchání v boku –
kde lávka, kam by si sed?
Smrt v srdci – a pochodeň v oku
a svítit do Jeho kroků,
Jenž z ničeho v žití nad zved.
Tak železnou drahou se ploužit
a neznámým zákonům sloužit,
mít poslušně zamčený ret –
jak maják na břehu toužít
a ku matce nirvaně kroužit,
až v trosky se rozpadne svět...