Já vyšla z boku Krista – růže uzardělá –
jdu světem zkrvácená – vždy trn kolem čela.
Jdu mořem rozbouřeným – nad vlny a pěny
svůj poklad, Pravdu, vznáším, Kříž svůj drahocenný.
Jdu klidně stoletími světa přes divadlo –
co národů a trůnů kol mé cesty padlo!
Můj oltář všude září – od východu k sklonu
zní jásot milionů v hlaholy mých zvonů.
Dva tisíce let kráčím dlouhou cestou věků,
vždy matka, s žehnáním se skláním ku člověku:
Já žehnám třpytný pluh, jenž rodnou kypří půdu,
by chlebem zlatým šírý rozvlnil se lán,
já posvěcuji vinici, kde proti trudu
lék vína roste duším, jejžto žehná Pán.
Jdu kolem továrny, kde bouřné hučí stroje,
kde v potu lopotí se dělník umouněn,
tam k pracujícím dím: I vy jste děti moje,
vám žehnám práce den i dětí vašich sen!
Já žehnám těm, kdož v bouřích po moři se plaví,
a žehnám těm, kdož úpět musí v žalářích,
i těm, kdož do podušek choré tisknou hlavy,
a žehnám těm, jimž kvetou růže ve tvářích.
Já žehnám těm, kdož věrně k Matce své se vinou,
a těm, kdož bijí mne, já žehnám v srdci přec,
mé nohy umdlené dřív sobě nespočinou,
až bude jeden pastýř, jeden ovčinec.