Tichounko, ticho na kraji lesa, pod borovicí dřímám.
S modrého nebe, s oblaků bílých, pálí mě slunce, hojíc mé rány,
rány mé duše. Ticho je, tichounko. Slyším i broučka, jenž leze vzhůru
po travce klidné u mojí hlavy. I veverka spí. A tu se zdvihá
šumění z dálky jak těžký povzdech z hlubiny lesů, vrcholek s vrcholkem
vroucně se líbá, tisknou si ruce, šeptají pozdrav, zpívají hymnus,
až vlna jejich hovorů šumných rozhlaholí se potopou valnou
nad moji hlavou, na kraji lesa – a tu jak zlekána tlumí své hosana,
odtéká nazpět, vrací se v dálku, usíná líná – ticho zas – tichounko.
Broučka zas slyším. Hluboce cítím, že stromy mluví, rozumějí si,
a rád bych jejich tajemnou píseň přelil a vtělil ve mluvu lidskou.
Hledám jí smysl, hledám jí slova, hledám jí rytmus, hledám jí rým –
až přemožen usnu. Zdá se mi o hochu, který chtěl píšťalkou sonatu zahrát,
o andělíčku, který chtěl přelít do důlku moře... Bože jsi velký!
Mluvíš k nám sluncem, mluvíš k nám mořem, mluvíš k nám hvězdami, mluvíš k nám větrem,
mluvíš k nám šuměním oživlých lesů – my však jsme malí, těžkým snem zmámení,
hluší a němí, mrtvoly spící. Vdechni nám život!
Cookies on Poetry Cove