Mé srdce musí být volné!
Nevztahuj ke mně bílých dlaní,
nezdvihej ke mně mluvících očí!
Jen jeden pohled chceš?
Ó znám to, znám;
Já vím, že pohled žádá slova,
a slovo žádá stisku ruky,
stisk ruky žádá políbení,
a polibek chce obejmutí,
a obejmutí volá: Věčnost!
A v odpověď se propasť chechtá.
Jedle je vzrostlá kořeny v skálu,
já musím být volný
jak v oblacích sup.
O vy, po nichž mé srdce touží,
vás musím ubíjet a pohřbívat
s krvácející duší.
A z hrobů vzpínají se znova
prosebné vaše ruce.
Znova vás pochovávat
a znova před vámi prchat,
hle, toť mé žití – žití hrobaře.
Jen na slunce patřím –
ne na to, co roste pod ním.
Z neviditelných zdrojů piju svou sílu
jako tajemný prvek –
a nevyčerpatelné hoří radium mé lásky,
jíž nechápe svět.
Jsem jako ten, jenž v bílý den
sestoupil v hlubinu studně,
by viděl hvězdy.