PENÍZE.

Jako když si ptáci hrají, švitoří a poskakují v ratolestech jarních stromů – Francescovi učedníci

v smavém háji u Assisi radostně si zpívali. Tu Francesco tleskl v dlaně: Tiše, bratří! Vážné slovo!

Všechny zásoby nám došly. Pilně jsme sic pracovali na zahradě, na vinici – ale, než-li přijdou žně,

žaludek se často ozve, lampu žití dolévati nutno čerstvým olejem. Bratr tělo má své právo.

Nuže, co si nyní počnem? Ještě moc jest lásky v lidech, kteří prosby neoslyší. Nuže, bratří, půjdem žebrat.

Aby teskno nebylo nám, vezmem s sebou si dvě družky: Chudobu a Pokoru, budem prosit jménem Krista,

jenžto zaručil, že číši vody stokrát odmění. Berte, co vám lidé dají. Berte chleba, berte fíků,

berte hroznů, berte zelí – jenom peněz neberte,“ neboť ty jsou svůdcem duší! Bratří otce políbili,

vzájemně se zobjímali, zazpívali svatý žalm, rozešli se do vísek. Bratr Lev hned s kraje vísky

zastavil se v osterii, aby prosil jménem Krista. Hostinská mu rozmrzelá postavila číši vína,

ale Lev jí poděkoval: Otec můj jen vodu pije, a já měl bych víno pít ? Prosím raděj o kus chleba.

Hostinská však rozmrzelá zlaťák na stůl hodila: Tedy vezmi tento dukát! – Má či nemá? Jak se třpytí!

Jak je těžký! Může za něj koupit chleba, zeleniny – kdo pak z bratří tolik získal? Uschoval jej do kapuce,

neboť kapes neměl žádných, a šel dále po žebrotě s Chudobou, svou nevěstou. Večer v chatě položil si

dukát na stůl, měsíc svítil, a ten peníz zrádným leskem zaplápolal, počal mluvit, vypravoval život svůj:

Král mě raziti dal z kovu, jehož dobyl v kruté válce se sousedem: Spálil město, vydrancoval hrad i chrámy,

svaté nádoby dal rozlít a z nich razil dukáty, jako vítěz dal v ně vyrýt v pýše svoji podobu.

Zlatem tím dluh splatil židu Abrahamu, jenž mu půjčil na lichvářský úrok peněz, by měl na žold do války.

Abraham šel z hradu krále, nesa těžký měšec zlata – a tu spatřil v malém domku dívku plakat černookou.

Vlasy dlouhé po kolena jako eben – ale líce bílé z krásy, bledé z hladu. Dukátem ty oči svedl

Abraham. Co je mu po tom, že ty tmavé, zářné oči zoufalé a zneuctěné zavřely se v mořských vlnách...

Ale pomsta nikdy nespí. Lupič zabil Abrahama, odnes jeho těžké zlato a pak v krčmě pil a pil,

za noc propil jeden dukát v černém víně jiskrném a pak v hádce se svým druhem pobodal jej dýkou svou.

Šenkýř v chudé osterii dávno neměl takých žní. Stržit dukát za večer! Natáh se a nechal práce,

myslil, že je boháčem, nechal se jen ženu dříti na poli a vinici. Žena zlato proklínala,

že jí neřád vneslo domů, a prvnímu žebrákovi vtiskla dukát nešťastný. Lev byl tímto žebrákem,

před ním se teď v záři luny třpytil ohavný ten dukát, peníz hříchem zbrocený. A teď chápal bratr Lev,

proč Francesco, otec dobrý, zakázal jim žebrat peněz, neboť každý, každý peníz má svou hříšnou historii,

z hříchu zrozen, rodí hřích. Vraceje se podél řeky mezi bratry, ptáky Boží, dukát hodil do řeky.

A byl rád, že lesklý svědek, jenž znal jeho neposlušnost, zmizel navždy z toho světa a že na něj nepoví.

Ale když šli bratří lovit, vylovili velkou štiku a té našli v žaludku třpytný dukát! Rozplesáni

chvátali s ním k Francescovi. Francesco jej vzal a volal: Bratře Lve, znáš tento peníz? Podívej se, podívej se!

Mlčíš ty – a ryba mluví! Ryba musila nám říci, že jsi k nám byl neupřímný, z hříchu že ses nevyznal!

Podruhé poslouchej otce – a když chybíš, vyznej se mu, aby na tě žalovati nemusil zas němý tvor!