PANIČKA.

Co je pravda – hezká byla! Na gruntě se narodila, jenom že jí zcela, zcela selská práce nevoněla.

Chlév jí smrděl, šminku v líčku, pálila si rusý vlas, a když přišla na mlátičku, ptávala se: Was ist das?

Učila se malovat na plátně i na papíře, frančině a rondem psát, trochu brnkat na klavíře,

nedbala o lán ni louku, toužila jen po klobouku, po pánu a žití v městě. Ihned po svatební cestě

salony si zřídí skvostné, v toillettě přemilostné bude chodit na návštěvy, na dýchánky, hry a zpěvy,

do divadel, na koncerty – samé plesy, sny a žerty. Všechna srdce pánů zajme, kuchařku a kojnou najme,

a též jiné služebnictvo. Závidět jí bude lidstvo. Bude mít svůj automobil, a když do vsi přijede,

kdo pak by se nedozlobil? Dámu sekat dovede! A skutečně, pán se našel. Trápil ho sic trochu kašel,

byl již trochu vyšeptalý – inu, kavalír to zralý. Hrdě jedou do města tisíce a nevěsta.

Ale potom přišly mráčky. Pán se nabažil své hračky, po kavárnách jen se válel, pil a hrál jí celé noci,

tisíce jí rozkutálel, až tu stáli bez pomoci. Elegán dřív – tvrdě, cize posýlal ji pro peníze,

a když doma neměli, nadával jí „selských hřbetů“, hned ji stavěl do zelí a ji z domu vyhazoval,

jak vyhaslou cigarettu. Kdo ten strastný osud zkoval? V dlouhých nocích v hořkém pláči horkou slzou lože smáčí,

do vrásek se tvář jí stáhla, šlape klobouk, po němž práhla, krutý los svůj proklíná, na dědinku vzpomíná...