Hošíček narodil se v Litomyšli. Dvě Víly ke kolébce jeho přišly – a sklonily se, políbily čelo, a ze rtů prvé proroctví se chvělo:
„Já s nebe báječný Ti nesu dar – ne stříbro, zlato, šperky diamantů – nebudeš vládcem, který seje zmar – Ty budeš králem českých muzikantů!
Viz, housle nesu Ti, z nichž rytíř Dalibor svou touhu a svůj bol zázračně uměl hrát. Až zahlaholíš, stichne vzňatý sbor, neb který Čech by hudbu neměl rád?
Skřivánci, jimiž české luhy znějí, svých trilků proudy ve Tvou lýru slejí – Ty budeš pěť o věrnosti a lásce, až hvězdy nebes slastí budou třást se, –
Ty slávu otců vroucně budeš zpívat, až sochám mrtvým slzy budou splývat – Tvá hudba přemůže úhlavní nepřátely, a před Tvou štvanou vlastí svět se skloní celý,
zbraň vyrazíš mu z ruky k ráně vzpjaté – to bude triumf Tvůj, to poslání Tvé svaté.“ A sotva domluvila první víla, smutna a bleda druhá hovořila:
„Odpusť, že krutý nesouzvuk Ti vnáším do souladu, že ostrý věnec trnový na Tvoje housle kladu.
Vše, co má družka věštila, vše, věř mi, vše se splní, – až na Tvém hrobě hlubokém se lehká travka zvlní.
Vše, co má sestra věštila, vše stane se, mé dítě – až zasypou Tě kamením a z vlasti vypudí Tě.
Ó, věř, že koně zapřáhnou k Tvým triumfálním vozům, až v hrůze – ztratíš sluchu dar a v zoufalství svůj rozum.
To už je osud proroků, že kamení jim chlebem, že do pekla je vrhá svět, když nejvíc planou nebem...“
A vínek trnový na vlásek dala hebký a obě jako dým se vznesly od kolébky, v níž procitlo a zakvílelo robě. – – –
Cookies on Poetry Cove