Jak když se cizí v kvapu letu
sesednou lidé ve vlaku,
tak na Zem naši, na planetu,
jsme spadli s výšin oblaků.
Hra lásek, hněvů, nenávistí,
nemocí, hříchův, osudů,
meč stále nad hlavou nám svisti,
a zříme Smrt stát, obludu.
V neznámo kamsi vlak náš letí.
Která je naše stanice?
Zda město rušné s plesů změtí,
či opuštěná vesnice?
A musíme hrát role různé,
jež dává tajný režisér –
leč divadlo je krutě hrůzné:
Jed PRAVÝ jest i revolver!
Jeden hrá Čecha, druhý Uhra –
ač oba syny Adama –
a v pravdě pláče, v pravdě skuhrá
a v pravdě duše ráda má!
Režisér divný! Zdá se málem,
že role chybně rozdány:
Hle,tamten šašek měl být králem,
a tam ti světci – Juany.
A tak to divně vře a kvasí
v té dramě, jíž jsou dějiny,
akt poslední až všechny hlasy
sesnoubí v .akkord jediný:
Buď Otci sláva, Synu sláva,
Moudrosti sláva vznešené,
s níž k věčným hodům zasedává
herectvo masek zbavené!