Nedaleko Velehradu
na své roli do úpadu
sedlák oře, rozorává,
na své koně povolává:
Eja huj!
Hlouběj, hlouběj, vranče, brůno!
Poklad skrývá země lůno
tady někde po údolí,
v tomto poli, snad v mé roli –
Bože můj!
Není ze zlata ni stříbra,
není to snad ani libra –
a přec bude sluncem jasným,
Slovanů všech trůnem spasným –
Eja huj!
Já ten poklad ve snách vídám,
já se modlím, o něm zvídám –
Hloub! Když mi jej vyořete,
sto měr ovsa dostanete –
Bože můj!
Vyořete-li tu jámu,
povezete skvosty k chrámu,
skrytí v pentle, ve brokáty
potáhnete kočár zlatý –
eja huj!
Od Visly a od Dunaje
přijdou bratři v naše kraje,
a Rus bílá a Rus stará
pošle knížata a cara –
Bože můj!
Z blízka z dáli přijdou králi,
biskupi a kardináli,
patriarši – bílou bradu –
připutují z Velehradu –
eja huj!
Když se potom v našem kraji
bratři smíří, rozjásají,
a vy jásot uslyšíte,
ať se mi pak neplašíte –
Bože můj!
Koníčky, mé koně zlaté,
potom navždy dooráte!
Budem bloudit v jednom letě
po slovanském šťastném světě –
eja huj!
Stříbrem vás pak podkováme,
hedvábná vám sedla dáme
a kam přijdem v slávském kraji,
všeci vás tam polaskají –
Bože můj!
Přijdou kněžny od daleka
a jich ruka. bílá, měkká
pohladí vám dlouhé šíje,
do hřívy vám zlato svije –
eja huj!
Bože můj!...