Zvěsť dávná padla v duši mou:
Orel prý mladé brává do spárů
a pozvédá je slunce do žáru,
zda směle zřít veň dovedou.
Mhouří-li který orlík oko,
v tom není orlí krve proud,
orel se hněvem rozhorlí
a v propasť přehluboko
panchartu dává upadnout.
Ó Bože! Orle nad orly!
Ty zved jsi mne, bych v slunce pozíral
a já jsem oko na zem upíral,
tak zrádně, chabě, zbaběle – –
Ty pouštíš mne!
Ach Bože!
Bratří!!
Andělé!!!