Když zrodila se Běla,
měsíček v okně stál
a dřív, než matka směla,
jí líce zulíbal.
Po léta chodil za ní
a miloval ji moc –
ach! zítra bude paní! –
jak dusná letní noc!
Dokořán okno stálo,
van hebký clonou vlál –
a náhle okno vzplálo,
v něm bílý měsíc stál:
„Má dívko krásná, znáš-li
tu lásku v srdci mém?...“
A z jitra bratři našli
ji v krvi pod oknem.
A když ji pochovali
na blízku stezičky,
na jejím hrobě smály
se samé měsíčky.