Kdes ve hlubinách pralesa
se šírá řeka valí
a zářným pádem poklesá
po roklinatém skalí.
Co barev vodopád ten má!
jak byl by v duhu vtělen –
leč nikdo si ho nevšímá,
ni pokraj lesa jelen.
Vln vítězný zpěv, sten a křik
se ztrácí v lesní hlucho
neb, co svět světem, nedonik’
tam lidský zrak, ni ucho.
Tak marně volá vodopád,
svůj hymnus toužný šumě –
jej nikdo nezaslech’ kdy lkát,
jen já v té snivé dumě...