Už i ten ocún zvadl,
smrt z hájů šelestí –
ach, už je po toulání,
po zpěvu, po štěstí!
Podzimem zlatým země
se na mne usmívá
a s bohem! s bohem!! dává
a zmírá truchlivá.
A kudy za hvězd kráčím
kol tichých vesniček,
už na hřbitovech planou
plaménky dušiček.
Ach probloudil jsem v krajích,
znám kdejaký už sad,
dnes laštovičkou na jih
se vracím na svůj hrad.
Pověsím husle v koutě,
svou lampu rozsvítím
a v duchu dám se v poutě
za májem, za kvítím.
A staré svoje knihy
zas na stůl rozložím
a starou moudrost vážím
o lidském, o božím.
Ať venku vichry skučí
a straší po střechách,
mne z klidu nevyruší,
můj nepřehlučí práh.
S šedivých nebes bílý
se hustě sype sníh,
dům zapadá, a sosny
kol stojí v rubáších.
Jak pavouk mušku v sítě
sníh si mne zapřádá,
a moje bába stará
pohádky vykládá.
Až skřivani zas výsknou
a vody zahučí,
pak zase svoje housle
já stisknu v náručí!
Až máj mi květnou snětí
zas ťukne do oken,
pak strhám všechna pouta
a musím, musím ven!
A musím zase chodit
a v dálky nořit hled
a s vonných výšin zpěvem
kvetoucí zdravit svět!