Nádoby stojí na oltáři,
z nichž voní rosné květiny,
Ty nádobou jsi nejvzácnější,
z níž vypučel květ jediný!
Ty nádobou jsi rajské rosy,
Ty nádobou jsi duchovní,
k ní sklánějí se, kteří prosí,
a milost Boží pijou z ní.
Přichází kmet, jenž znaven žitím
a cestou vypráhlý má ret,
a loká z Tebe nové žití
a pije odpuštění med.
Přichází jinoch, jenž se chystá
nastoupit cestu za štěstím,
a pije z Tebe, vázo čistá,
odvahu, sílu k bojům svým.
Přichází k Tobě dívka sličná,
již ku hrám svůdným láká svět,
a z Tebe, studno ustavičná,
ssá rosu pro své ctnosti květ.
Přichází k Tobě žena matka
a pije z Tebe žehnání
jak mléko pro svá neviňátka,
by rostla v Božím usmání.
Přichází k Tobě muž, jenž klesá
a starostmi je nalomen,
a pije z lásky Tvé a plesá
a lehčej nese v práci den.
I já jdu k Tobě svlažit rety.
Dej pit těm květům hřebíčků
a nech mne růsti jak ty květy
k nebíčku v Božím sluníčku!