Zvon modlí se – svět na kolenou klečí,
vše o Edenu dumá v srdci svém:
Na zemi zvony nadpozemskou řečí –
na nebi hvězdy božským úsměvem.
Lilije kalich sklání se v tu dobu,
neb rosa vyráží naň v krůpějích –
v mé duši vyvstávají dumy hrobu,
an okem pluji po hvězd ručejích.
Co majáků to plápolá a hoří!
A touha vzdouvá všechny plachty mé:
plouť v dál a výše po života moři
v ty kraje panenské a zářivé...