Už zhasla země, nebe vzplálo,
hvězd plno, jak když naseje,
se z dálných výšin rozesmálo
tím zlatým smíchem naděje.
Tam jedna velká, jasně bílá,
rozlévá stříbrnou svou zář –
ta hledí dolů na mne, milá
jak usmívavá ženy tvář.
A tam se sedm do klubíčka
shluknulo hvězdných kuřátek –
toť bílá čílka, jasná líčka
jsou mojich drahých děťátek.
A tam zas jako velké psaní
zazářil jasný Orion,
obálka, trojí pečeť na ní –
kéž by s ním jel už postiljon!
A tam své táhlé oje zdvihá
k zenitu třpytný velký vůz –
snad přichystaný tam už číhá,
by vez mne „domů“ z války hrůz.
A občas hvězda zakolísá
a padá v hloubku zraněná –
to jenom milý Pán Bůh ví sám,
zda nebudu tou hvězdou já,