Tu stojíš nad udicí
jak růže před květem –
půl pannou luzných lící,
a půl jsi dítětem.
A nevíš, jak jsi krásná
jak jaro v rozpuku –
hle, motýl pomatený
ti sedá na ruku!
Ó, jen se neulekni,
zříc v křišťálový chvat,
až uzříš na udici
se srdce třepotat.
Ty dívko, květe štíhlý,
jenž záříš přeludem –
komu pak asi budeš
ty jednou osudem?