Ó, já znám dobře jísti bolesť!
Ta často jest mým pokrmem,
Jiný zná chroustat sklenice
a jiný hřeby polykat –
já umím kousat bolesť.
Ať přijde tvrdá jako křemen
a hořká jako žluč –
jsem mistr v polykání, trávení.
Jak had, jenž spolkl králíka,
se schoulí, líně odpočívá
a tráví chlupy, tráví kosti –
tak srdce moje v noci hlubokosti
svou bolesť dáví, tráví, tráví.
A potravy jsou stále plné mísy:
Tu nepřítel mě uštkl zpupným šklebem,
tu přítel zradil mě, jejž krmil jsem svým chlebem,
tu budoucnost se strhanými rysy,
tu rána osudu, ať nemoc, ztráta, smrti žal,
tu slova surová z úst, jež jsem zbožňoval,
tu lítost nad pádem, tu hrozba záští – – –
a stále klidně, jako zábavu,
svou hořkou žvýkám potravu –
a kousám, kousám, až mi skráně praští,
a celé noci bdím.
Pak z rána vycházím se zrakem mdlým,
mám kruhy modré pod očima
a pátrám kol, kde nová hořkost dřímá...