Kakoste krásný,
jenž díváš se teskně z lučiny
svým okem hluboce modrým –
neboj se! Já neutrhnu tebe!
Ty doby dávno minuly,
kdy v chtivosti dětské
jsem po každém kvítku u cesty sahal.
Ty kohoutku červený,
jenž v žitě zlatém hoříš,
jen plápolej a směj se,
já ti neublížím!
Ty zvonku blankytný,
jenž v úvoze tichém tichým štěstím zvoníš,
kloň hlavičku, kloň a o ráji zvoň –
já nedotknu se tebe!
Ty doby už minuly,
kdy každý mě vábil květ,
kdy každý jsem žádal ret –
mně zaplatil svět už svoji daň.
Nechť jiní mladší trhají a líbou –
já jdu už jen v odříkání
a v platonickém blahu
jak slunce, jež s výše jen líbá.
Mně celé tvorstvo je posvátným
jak kytice na oltáři.