U říčky v houští lovím raky
a za mnou v slunci lučina.
Co pestrých květů mámí zraky –
co tráva, to je květina.
Ten koberec sem spadl z ráje,
v něm vyšití jsou motýli,
toť prales květný, travin háje –
kdo zbloudí v nich, ten zešílí.
A vůně! Vůně nektarová!
Tak z hlubin hruď si oddechá,
okřívá k žití jako nová –
vše balzám! Rozkoš! Utěcha!
Jen něčím snění zakaleno,
jen jeden žal jde duší mou:
Že vše ta krása uschne v seno
a že ji krávy sežerou...