V té zemi, již zbožňuje celý svět,
se zrodila květina bílá,
sám Bůh se nemohl navidět
tak skvělého čistého díla.
I sklonil se k ní a políbil
a vdechl v ní spásu světa –
a od té rod lidský si oblíbil
ji na věčná blažená léta.
Té lilii básník holduje,
když opěvat lidskou chce spásu,
k té lilii malíř putuje,
když nadzemskou vtělit chce krásu.
A zvony vísek i katedrál
Jí nejsladší plesy zvoní,
a poutník za moře táhne v dál,
by uslyšel písně o Ní.
K Ní vzpínají dlaně své nemocní,
kdo chromý byl, berly své složí,
a z temnoty světa Jí jásot zní:
Buď zdráva nám, Lilie Boží!
A já též poklekám před Tebou,
dlaň pozvédám, lilie zkvetlá,
by v uvadlou, zkalenou duši mou,
vnik’ paprsek rajského světla.