Máť Boží rozestýlá
v kolébku bílých plen:
„Pojď sem, hrdličko bílá,
a zacukruj mu jen:
Cukrů, cukrů –
přicukruj Dítku sen!“
Však hrdlička zlá k doubku
svá křídla rozpjala,
a sedla si k holoubku,
a Panny nedbala:
Cukrů, cukrů!
se v doubku rozsmála.
Tu Matka Boží hebce
ji v dlaně lapila,
tkaničkou ke kolébce
hrdličku přivila:
Cukrů, cukrů –
tak zpívať musila.
Od hlavy po ocásek
bílá je hrdlička,
však nyní černý pásek
má kolem hrdlíčka.
Cukrů, cukrů:
To je ta tkanička!