Kdys Hilar svatý, Hilarie svatá,
(v svém srdci hledej jich, ne v knihách dávných),
dvě děti Boží, brat a sestra v Kristu,
tak mladí, krásní, odřekli se lásky,
té smavé růže, která s jarem vadne.
Kdys na hod Boží, plný míru nebes,
šli oba svatí ku hostině Páně
a přijali Ho se slzami v očích.
Když jejich srdce dozpívalo díky,
šli z chrámu v nivy, smějící se nebem.
Jak jejich srdce skřivan jásal v blankyt,
jak jejich duše slunce v svět se smálo.
Šli různou cestou, andělé šli s nimi.
Šli rozplesáni hudbou svaté lásky
a celý svět jim zdál se krásným, dobrým,
jak dítko Boží, hodné zulíbání.
Šli cestou různou, ale s citem stejným –
a na rozcestí náhle setkali se!
Jak vlna vlně padá do náručí,
jak jiskra s jiskrou v jeden plamen splývá:
tak oba svatí, stejným plesem vzňatí,
si ve objetí sdíleli své blaho –
Má sestro milá! Bratříčku můj milý!
I líbali se v blahu čisté lásky,
an vášně blesk jim náhle zaplál v očích – –
Jak ulekli se! Rozešli se v studu.
Žal s lítostí jim žluče rozlil v duši.
O Bože dobrý! Jak je srázna stezka,
jíž kráčíme tím světem k branám Tvojim!
Krok jedinký – a propasť je nám hrobem –
krok jedinký – a s hvězd padáme v peklo!
O Bože dobrý, podchycuj nám kroky!