Kdys volně táh’ jsem po Uhrách. Jak byl bych přijel domů, když vůkol pusta tichla v snách a nikde domu, stromu.
Ni živá duše – ticho tak! Jen černé mraky táhly večerním nebem, z pod oblak blesk tiše kmitnul náhlý.
Slyš! zní to z temné dálavy, až z dálných, dálných plání – – – i lehám uchem do trávy –: toť jezdců dusotání!
A rozchvívá se v hloubi zem, jak blíž a blíže kluší, vždy úzkostnějším úhozem, jak hruď, jež bouři tuší.
Dav bujných ořů dusotem se přihnal před pastýři, ti štvou je dále klusotem a práskot bičů víří.
Zpod kopyt pádných odlétá kol písek do všech konců, an vranec vítr odmetá a nedbá lání honců.
Jen bezuzdný kůň sveřepec má spjaty bujné skoky, neb jezdec na něm jako klec mu pevně svírá boky.
V dál hřmeli, odkud bouřná moc bliž valila se mračná, a zanikli, – snad mraků noc je pohltila lačná...
Mně však se zdálo napořád, že zřím a slyším stále těch černých kopyt hromný spád a hřívy rozevlálé –
Že mraky černí oři jsou a směsí poplašenou dál nebes klenbou dunivou jak hrom se tryskem ženou –
A vichor, statný pacholek, že písničku si fičí, a divé stádo, hluk a jek, hřmí před blesknými biči.
Už uříceno stádo, mdlo, ruch těžkých kopyt ztichá – teď kapek v pustu napadlo: toť ořům pěna šplíchá.
Svět zvolna tone v soumraku – aj! svah tam vyvýšený: tam odtud svítí do zraku a kynou bílé stěny!
Hlas vichru umlk’ slabostí, i bouřka ticho byla, tu nad step samou radostí si duha poskočila.
Blíž přicházel svah pahorků, než slunko zapadnulo, v palaší střechy, na dvorku a v oknech zaplanulo.
Vích, révy znak, tam vyvěšen nad štítem tančil, susle – Když v dál jsem slouchal potěšen, zpěv zaslech’ jsem i husle!
I zabočil jsem, v krčmu šel, sám used k svému džbánku, rej vůkol mne se otáčel jak hbitý tanec vánku.
Krev mléko byly holky tu a štíhlé byly v pasu, roztáčely jak v zákmitu své hochy – zbojnou chasu.
V takt plesky tlesky do dlaní, smích ostruh – cinky břinky, tu píseň výskla v jásání, tu lkala do vzpomínky.
Juch! bratři zlatí – zbojník pěl – juch! svoboděnko volná! – Tak se rtů se mu jásot chvěl, však z oka slza bolná.
Jen hejtman sedí. Na loket mu snědé tváře svisly, zdá se, že z hluku poodlét’ a na svůj osud myslí.
Jest chmurno jeho obočí, však oka žár jím šlehá jak plamen z lesních úbočí, kdy noc už na ně lehá.
Kdy hoši bouřněj zavýsknou a dupnou – prosti kázně – on prázdní na dno číši svou a prázdnou staví rázně.
Mu dívka sedí po boku, jak na otce naň zírá, a zdá se, že si poskoku mu k vůli odepírá.
Zrak jeho v blahém vzrušení se její krásou pase – pak pomýšlí: Co bude z ní? – a žalosť tajná hla se...
Cigáni divěj na cimbál i v srdce počli bíti, až sladká rozkoš v horký pal a v plameny se nítí.
Tu vůdcova též tmavá líc se ozářila v lesku – já vzpomněl si však šibenic – a vyšel jsem pln stesku.
Ni živé duše – pusto jest, jen na nebi to září, tam táhne jasné vojsko hvězd a měsíc plnou tváří.
I vůdce vytratil se ven, v dál zírá – bdělý – němý – do noci pátrá zamyšlen – pak chýlí ucho k zemi,
zda nekvačí už neštěstí, zda neduní už klusot, zda půda ticho nevěstí husarských koní dusot.
Ni hlásku kol. I postanul, by viděl hvězdy skvící, by zřel, jak bílý měsíc plul, a jak by chtěl mu říci:
Měsíčku, v rouchu neviny! Hvězdičky, velké moře! Jak jdete klidně v hlubiny a nevíte, co hoře! –
Poslechnul zas – a skočil v ráz a houknul v krčmy síňku, a náhle polknul jeho hlas vír hluku, šumu, řinku.
Než srdce třikrát buchlo mi, kde kdo byl na koníku – mněl jsem, že zem se prolomí – a titam v okamžiku.
Dál cigánská druž seděla, ta chasa krve jaré, a Rákočiho, rebela, mi hrála písně staré.
Cookies on Poetry Cove