Byla jedna rajská paní,
koruna jí zdobí vlas,
na té časem usadil se
mnohý rmut a rez a kaz.
A byl jeden statný kovář,
který paní miloval,
korunu na kovadlině
čistil, kul a piloval.
Perlíkem svým do ni bušil,
jiskry, trusky lítaly –
a mnohého zasáhly z těch,
co se na něj dívali.
Odvedli kováře k soudu,
usoudili tvrdý trest,
za to, že korunu čistě
bušil do ni o stošest.
Urazil s ní mnohou zdobu,
zkřivil křížek odvěký –
hodili jej ve plam výhně –
popel jeho do řeky.
Doma na něj vzpomínali,
se slzami četli list,
kterým se všemi se loučil,
svojí pravdou jsa si jist.
Se slzami čtli to psaní
a vztek jimi lomcoval:
Vždyť on přec tu rajskou paní
i korunu miloval!
Od té doby hněvají se,
v srdci mají k němu dík
a on v jejich srdcích září
jako rek a mučedník.