Vozím svůj kolovrátek,
světem se nuzačím,
ve svátek jako v pátek
svou klikou otáčím.
A nemám ženy, dětí –
a nemám domova –
kdo ví, kdo moje kosti
a kde je pochová.
Písně, jež nejsou moje
a s nimiž necítím,
točím z mrtvého stroje
a zívám mezitím.
Co tisíckrát jsem slýchal,
to vříská, píská zas,
hrá v skok – a já bych vzdýchal –
kéž roztříská to ďas!
Ach, ty můj věrný Karo,
schlíplá je hlava tvá –
a též byl’s šprým a jaro,
teď zhloupl’s jako já.
Jak beránek, pln strachu,
jenž ani netiká –
tak, milý starý brachu,
nás šlechtí muzika!
Ó kdybych jenom housle
o jedné struně měl
a uměl na ni zahrát,
jak rád bych světem šel!
Hrál bych, co potok šplouná,
co v srdci výská, lká:
Byla by píseň skrovná,
však aspoň píseň má!