Věštkyně, nuž, prorokuj!
Pro Boha, jen nic už zlého!
Nač přilívat peluň svůj
do poháru přehořkého.
Prorokuj, ó věštkyně,
že už duha míru vzplane,
že už vidíš v hlubině
vstávat časy požehnané.
A co vidíš hrozného,
zadus v bolu v duši vlastní,
zdrť to srdce do svého –
my už chceme býti štastni!
Nechcem pravdy žahadlo,
chceme pokoj a smích tvorů;
rozbij pravdy zrcadlo,
kresli fatu na obzoru!
Vyplač se v své komnatě,
zakoušej tam bolest dravou
a pak v zlatě, v šarlatě
vyjdi s tváří usměvavou...