Už světlo žáru domřelo
a dozněl píšťal ryk,
dunění tympan dohřmělo,
dochroptěl matky vzlyk;
už dotančili derviši
a noc všech nocí nejtišší
plášť rozhodila v mžik.
Lid do města se rozešel,
sám ostal starý Mag.
Duch jeho hořkou žlučí mřel
a v čele tměl se mrak: –
„O vyjdi, hvězdo čekaná
nad černou říší satana!“ –
a k nebi upřel zrak.
Tam stála hvězda na hvězdě,
smích, bleskot, výskot, jas –
však nade všechny líbezně
plá jedna, plna krás,
a mžiká, volá, kyne blíž:
„Pojď za mnou, pojď, a uvidíš
a blažen budeš v ráz!“
Tu vpluly stíny kamelů:
Dva muži s družinou.
Kam táhnete to z Babelu?
Za hvězdou jedinou!
Hle, jak se chví a zvoní v sluch,
že zrozen král a zrozen Bůh!
Tam naše kroky jdou.
I táhli pouští pospolu
dál v kraje neznámé,
žalm jejich toužil v hlaholu:
My Boha hledáme!
A v hyen vytí, řvaní Ivů
za odpověď z jich jasá rtů:
My Boha hledáme!
A marně palma oazy
je volá v sytý stín,
zrak děv je marně provází
a svádí v luzný klín –
jim jediné jen oko plá,
to oko hvězdy, které lká:
Je zrozen Boží Syn!
Už Sion ve své otroctví
je vítá, do svých krás –
„My slyšeli už proroctví,
nač, Herode, ten kvas?
My stání nikde nemáme,
my jenom Boha hledáme,
a Bůh zas hledá nás!“
Dál hvězdný vůdce chvátal, dál,
a magové šli s ním,
a když jas hvězdy zhasínal,
tu slunce vyšlo jim!
I skládali mu dary své...
ó svatí, zlatí králové,
kdo vás byl šťastnějším?