Jdu podél říčky údolím
a v pravo, v levo stráně,
tam čekají už pasáci,
až slunce svitne na ně.
A jak se slunce rozsvítí,
už otvírají ústa
a volání a jásání
od stráně k stráni vzrůstá.
Tu nemohu se udržet
a musím zpívat taky,
tak jásavě, tak vysoko
až k slunci nad oblaky.
A líto je mi pánů, dam,
v kočárech jedou němě,
neb nesluší se na panstvo,
by jásalo nad krásou země.
Jen já a pasák a prostý lid,
my smíme v tom božím vzduchu
své nesmírné radosti ulevit
a vykřiknout jásavé juchu!