Mnich Tomáš celou noc dnes neusínal.
Byl strážcem kaple. Pořád se mu zdálo,
že věčná lampa před oltářem shasla
a jeho srdce, jeho bledí rtové
noc celou protřásly se na modlidbách,
noc prochvěly jak plamen věčné lampy.
Až před úsvitem pochybami uštván,
se vzmužil z lože tvrdého, šel v kapli,
klíč zaskřípí – ach lampa vskutku shaslá.
Však na oltáři klečel anděl bílý
a třímal v dlani světlo oslnivé.
Tu rozchvěn žasem, Tomáš rozžal lampu,
rozžal jí ztěží, ruce se mu třásly.
A anděl ihned rozpjal sněžná křídla
i vzletěl, jak se motýl vznáší z květu,
vzlét v okno dlouhé, probleskl jím snivě,
jen červánků třpyt zanechal mu na skle.
Klek bratr Tomáš, patřil oknem k nebi –
však nezřel anděla, ni jeho lampy,
jen jitřenka se smála s nebe v kapli.