Cinká, blinká umíráček Jiříkovi na cestu. S úzkostí jde ubožáček nebeskému ke městu.
Kuřátku on neublížil, dobrák býval od kosti, ve všem se však loudal, plížil – to mu dělá starosti.
Jednou potkal v sníh a sloty hocha; bosý byl jak trs. A co Jiřík? Zouval boty, než se vyzul, hošík zmrz’.
A tak vše, co dobře činil, mělo vždycky jeden kaz: Všechny dobré skutky špinil lep a smůla, kolomaz.
Teď, co mine noha nohu, bílou cestou stoupá výš, na soud kráčí k Pánu Bohu – čekají naň dlouho již.
Na prestole démantovém – Jiřík cloní oko mdlé – vládne Bůh Syn mocným slovem, po bocích dva andělé.
Pravý anděl zdvihá knihu, skutky jsou v ní zapsány; levý váží provin tíhu, které byly spáchány.
Jiřík hleděl na jazýček: míska dobrá padala – tu cos přihodil čertíček – bác! a spadla míska zlá.
Poklonil se Jiřík Pánu, k peklu kráčel zadumán, z daleka mu čerti bránu otvírají do kořán.
Tu kdos volá: Jiří! Jiří! Jiřík ostal státi bled; Anděl s nebe k němu míří. Stal se omyl! Vrať se hned!
Vejdi v ráj a zanech smutku! Archanděl byl zmýlený: Čtyři listy dobrých skutků byly smolou slepeny!
Milý příteli! Té zkoušky v nebi hleď se vystříhať! Zvláště dluhy své a dloužky beze smůly vždycky plať!
Cookies on Poetry Cove