JIDÁŠ

Náš mistr na křivých se octnul cestách. Tak nezbudujem nikdy království! Moc nepřátel má! Každému říct pravdu, pohrdat penězi a přízní mocných –

kam to má vésti? Bankrot. Hanba. Zkáza. Je třeba býti dobrým hospodářem, úlisným ke všem, žvanit po krčmách a bohatých se držet, neboť zlato,

toť klíče k moci, spáse, vykoupení. Jen zlata hodně! Šetřit! Sbírat! Šetřit! Za zlato člověk všechny duše koupí! – Vím, škaredí se na mne hloupý rybář,

že v Magdale jsem řekl zcela moudře, že mast se měla prodat, chudina pak že penězi se měla získat Kristu. Což oni rozumějí běhu světa!

Ježíš je mudrc, mrtvé křísit umí – toť všecko pěkné – – ale nepraktický!... S takovou nelze v světě dojít cíle, a na konec jen bude směšným bláznem,

za kterým budou běhat s křikem děti a za plášť tahat... Nikdo nám nic nedá. Na mne se dívá s tichým litováním, jak by mi říkal: Judo! Judo! Bloudíš!

Hm, bloudíš, bloudíš... Však to uvidíme! Ty Boha znáš, však neznáš lidí, světa, a neumíš se řádně chopit věci... Dál nesnesu těch vyčítavých kynů.

Já ukážu vám, zda je Jidáš hloupý! Jen počkejte! Já promluvím si s pány, a uzříte, že tak to dále nejde.

Něco se musí stát, by nastal obrat a všichni uznali: Jidáš má pravdu. Pak děda Šimon přestane být prvním, ustoupí Jan, ten snílek holobradý.

Proč prý já chodím se sklopenou hlavou a do očí proč prý se nedívám a proč prý vyhýbám se učedníkům... Proč? Protože mám velké dílo v hlavě!

A proto vyhledávám farizeje i Saducejské, rabíny a rady, bych pro svůj záměr veliký je získal. To musíš znát! Já s Gamalielem

si tisknu ruku, po dětech se poptám a od Hillela, pekaře, chléb koupím a slíbím dodávky, až „přijde doba“, na úrok půjčím ševci Ahasveru.

Kaifáši vzkážu, Mojžíš že mi nad vše a novotářství Mistra odsuzuju, a Esronu, jenž k Pilátovi chodí, vždy chválím moc a slávu Césarovu...

Kdo s vlky být chce, musí s nimi výti. Nic nezradím. Jen povím, kde ho najdou. (Je to co zlého, říci cestu k Mistru?) Však on se vymkne, jako v Nazaretě

a v chrámě kolikrát. Leč přece uzná, že dobře jest, mít mocné na své straně, ať vyznávají duši neb jen tělo. A pak nastoupí pravou cestu k vládě!

Mne vynese to, Ježíš více zmoudří, mou prozíravost orlí jistě uzná, mě posadí pak na trůn po pravici a správcem budu říšských pokladů.

(Ó Theobulo, sličná růže řecká, ty královnou pak po mém budeš boku, tam nad vlnami Genezaretskými v zrcadle smavém zastkví se náš palác...)

Že zrada to? Ne, stokrát, stokrát ne! Vždyť jemu žádný mečem neublíží! Je příliš mocný, aby moh’ jej zničit. A otevrou se oči jemu, pozná,

že na davy se nelze spolehnout. Dnes křičí hosana a zítra: Ukřižuj! Jak s loutkami si s nimi velcí hrají, a velké třeba míti na své straně.

A pak: Mně běží vlastně o chlebíček, neb Jan i Šimon divně na mne vrčí a na mou trobu zjevný mají zálusk. Kde člověku se ničí existence,

tam každý smí se bránit tak, jak umí. O velkonocích čin svůj provedu. Až zástupy se k svátkům shrnou z končin, pak uvedeme Mistra jako krále

do chrámu k obětišti, k pomazání, a lidé řeknou: Jidáš, to je státník. Ó, kdybych uměl množit chléb jak on! Já bych byl Nasim a hned potom králem!

Nu, kdyby nechtěl, potom uvidíme. Snad ocení můj věhlas starší obce a důvěrou svou důvěru mou splatí a do vysoké rady přijat budu.

Za službu služba – tak to v světě chodí, a hlava bystrá vždy svůj polštář najde. Povýšen musím být na každý způsob... (Dál historii zná už každé dítě:

Na kříži Mistr, zrádce na fíku pněl povýšený v žlebu Gehinnom.)