Tím zamříženým oknem,
jež bylo plno rév,
vyhlédám ven a žasnu:
listí je samá krev!
To, co se zelenalo,
uvadá, upadá,
to, co se létem smálo –
je pustá zahrada.
Tak v smutku zříš, jak okno
se z clon svých vyprostí
a otvírá ti výhled
do krajů věčnosti.
Cookies on Poetry Cove
We use cookies to remember your language preference and — only with your consent — to learn how Poetry Cove is used. You can change your mind any time.