Jen samé pohřby táhnou městem,
a samé miserere zní,
a národ stále jenom teskní,
vzdávaje poctu poslední.
Sotva rov zapad nad Dvořákem,
už nesem v kobku Zeyera
a za ním Svatopluka Čecha –
ó smutné pompy nádhera!
Za nimi nesou k spánku Bráfa,
a za ním opět Vrchlický,
a po nich Aleš se Strachovským
se odstěhoval na vždycky.
A sotva Quis své oči zavřel,
už kosa stíná Amorta –
tak stěhuje se v říši stínů
heroů našich kohorta.
A pořád slyšet jenom hrana,
vše kryto černým ubrusem,
po velkém zářném narození
jest život náš jen funusem.