Hrály dudy u Pobudy
a já jsem je slyšela,
dávali mně zahradníka,
a já jsem ho nechtěla.
Já chci raděj krejčího,
to je něco lepšího,
ušije mi kamizolku
z kanafasu něčího. –
Věc se sběhla. Mistr Jehla
milou Mařku sobě vzal
a z něčího kanafasu
svěčné šaty ušíval;
šil je rukou zkušenou
pro děti a ženu svou,
až mu jehla z ruky padla,
skonal s myslí skroušenou.
Tu hned s hůry letné kůry
andělské šli pro duši,
plno kusů kanafasu
přinášeli v loktuši.
Ušili z nich dlouhý plášť:
„Tady, duše, tady máš,
do toho se nastroj pěkně
a tak půjdeš v stánek náš.“
Oj, holečku! Takou vlečku
nemá ani kardinál!
Ta se tahá – mléčná dráha –
dvacet mil a ještě dál!
Přes hory a kamení
za krejčím se pramení,
lidé myslí v celé zemi,
že je slunce zatmění.
Došli k ráji. Petr svatý
odemk’ na andělů hlas,
vpustil Jehlu, ale vlečku
rychle branou přimknul zas.
Vlečka dlouhá, daleká,
po kousku se posmeká,
kdykoli jde duše v nebe...
To se Jehla načeká! –
Hrály dudy u Pobudy,
Mařko, ty’s je slyšela,
dávali ti zahradníka
a ty jsi ho nechtěla.
Chtělas raděj krejčího,
z kanafasu něčího
šije prý on kamizolky –
Je to něco lepšího?