Čas se valí velkou řekou.
Za sebou ty vlny tekou,
tekou kalně, tekou chvatně,
nezadržně, nenávratně.
Žádné srdce zabušení,
žádné hromu zahučení,
žádná duha na souvrati
nikdy už se nenavrátí.
Žádný kvítek, spadlý s třešně,
žádný paprsk, zhaslý spěšně,
žádný motýl, zašlý v lesy,
nezjeví se pod nebesy...
Řeka hučí, řeka pílí,
do věčnosti moře šílí,
ať se plavíš, až se znavíš,
veletoku nezastavíš.
Francesco, tvé roucho líbám:
Zkrotils vlky, kázals rybám,
zaraz vlny zdivočené! –
Divoce dál proud se žene...
Milý svatý Antoníne:
Vzbudils mrtvé v hrobů klíně,
zaraz řeku rozbouřenou! –
Dál však stříká bílou pěnou...
Maria, ty mocná Máti,
tvoje slovo osud zvrátí,
přimluv se a zastav řeku! –
Dále hučí v jeku, vzteku...
Jezu Kriste, lidstva zoře,
ty jsi bouřné zkrotil moře,
slunce zhasils – zastav řeku! –
Dál však teče věky věků.
Nad hlavou mi časy šumí,
hrdé hrady mění v rumy,
do tváře mi ryjí vrásky,
konec mládí, konec lásky.
Co máš rád, ať muž či dáma,
všechno padá do neznáma,
přes to proud se šine dravý:
Času nikdo nezastaví.