Ten náš hrnčíř, to je hrnčíř,
ten zná točiť kruhem svým,
jako Pán Bůh na nebesích
točí kolem světovým.
A jak v ráji z rukou Božích
sličný Adam z hlíny vstal,
tak on nádob jako kvítků
na tisíce nadělal.
Nakroužil jich na tisíce,
na nich květů milion,
lístků, stonků, holoubátek,
tu srdéčko a tam zvon...
Jednou, když byl zabrán v práci,
zaklepal k nim císař pán,
prohlížel ty květné mísky,
s úsměvem vzal květný džbán:
„Nač pak tolik trav a kvítí?“'
– žert bylo znát po hlase –
„Na těch džbáncích, na těch miskách
nikdo se přec nepase!“
Hrnčíř za uchem se škrabal –
šelma jeden chytrácký:
„Tolik květin, jasný kníže,
pro váš lid je chudácký.
Nechci mluviť o těch daních –
ale, pane, to je tak:
Květné mísky – málo na nich –
ať se pase aspoň zrak!“
Císař pán měl ze slov radosť,
potáh’ mistra za uši –
a hned kázal ministrům svým
zmírniť daň jak přísluší.
Mistr květoval však dále,
tak se mu to uzdálo:
Když prý jsou teď mísky plny,
aby lépe chutnalo....
Ten náš hrnčíř, to je hrnčíř,
ten je mojím chlapíkem,
ví, co počíť s uměním svým
a co se svým – jazykem!