Když v noci hvězdy tvář svou odhalí,
k nim výkřik letí duše zoufalý:
Co za vámi se tají?
Až Já mé střese smutný země prach
a duše nahá stane ve hvězdách:
Čeho se na nich nají?
Jsem tvorem, k prachu země přilnulým.
Ke komu, k čemu se tam přitulím
v té mrazné, širé výši?
Jak zapuditi dotíravý chlad?
Kde najít pevný bod, jej milovat
v té nedozírné říši?
Má duše žízní, prahne po štěstí,
po Bohu krásných z bible pověstí,
kde najdu Ho v té poušti?
Tam nové oči duši narostou,
tam půjdu výš za Krásou naprostou,
jež nikdy neopouští.