Čas rychle kvapí – jako povodeň,
jak plamen, který s domu na dům skáče –
jak jestřáb lítá jeho pochodeň –
smrt hrne se, už půjdeš mezi spáče.
A vím tak málo! Málo zkusil jsem!
Žluč hněvu ve mně mořem rozlévá se,
a chtěl bych vyčítat a klnout všem,
že málo řekli mi o světa kráse.
Tak málo řekli o tajemství hvězd
a o záhadách mezi mužem, ženou –
všem učitelům klnu žití cest,
tak tupé hledí zřítelnicí sklennou.
Co znali jste, jste řekli v hospodách
a v tajných schůzek tajnůstkářském šeptu –
však masky nosili jste ve školách,
oblakem odloučeni od adeptů.
A teprv nyní, kdy šel Abraham,
já oči otvírám a v knihách čítám,
jež skrývali jste jako sladký klam,
a za hlavu se v zoufalosti chytám!
Teď. Teprv teď! Když oči zavřít mám,
teď, teprv teď mi kniha otevřena,
a než ji celou chvatně přečítám,
už brána věčná bude uzamčena!