Za bubnů, zbraní rachotu, děl třesku, koní dusotu, za všeho mužstva jásotu jde Vítěz v staré město.
Jak starých časů přeludy zří s dómu Petra, Gertrudy roj svatých v bojů osudy. Ó triumfální cesto!
Leč naráz z domů, sklepů, střech to hřmí a blýská v plamenech, a jezdec chví se ve třmenech – odevšad pušky pálí.
A z Vítězových zástupů muž s mužem padá na kupu, trup hromadí se na trupu a v krvi své se válí.
Boj strašný byl. Vzdor udupán a nyní ve svůj soudný stan sed rozhněvaný Vítěz pán a tento vynes ortel:
Za zradu, jež tu spáchána, buď tato peleš do rána se zemí pustou srovnána. To sklidí za svůj fortel!
Přichází svatá Gertruda a kleká před Vítěze: Já nestřílela do tvých vojsk! Stav hněvu svému meze.
A po kolenou leze. Leč Vítěz ji jen odkopl a ortel podpisoval. Přichází z dómu svatý Petr
a uklání se hluboce: Já nestřílel jsem do tvých řad, šetř mojich kleneb prastarých – ať člověk pyká za svůj hřích,
leč starých mistrů výtvory nech bez pomsty a úkory! Leč Vítěz se jen zamračil a mečem o zem třeskl.
Jdou z universí, z radnice knih, obrazů jdou tisíce a klanějí se Vítězi: My nespáchali žádné zrady,
nech klidně státi naše řady, my svědkové jsme věd a let, nás nezaplatíš penězi, neb my jsme lidstva pokladem!
My pokorně tě prosit jdem, měj smilování s námi! Než domluvily – granáty ohnivé městem pršely,
v rum padly domy, kostely se svatými a anděly. s obrazy, okny, sochami, i s pergameny, knihami
a po všem bylo veta... A v kouři, rumu, prachu střel pláč mrtvých mistrů tiše zněl a vzlykot všeho světa.
Cookies on Poetry Cove