Jak Betlem leží na hoře
to bílé město v pokoře.
Zde narodil se lásky rek –
náš milý svatý František.
Jdu z basiliky k náměstí,
kde v chmurné kráse dóm se tmí.
Zde všechno svaté vnady má,
vše líbám, hladím očima.
Jdu z mocných středověkých bran
kol svaté Kláry v jitra van.
A hájem oliv prastarých
jdu dolů, k cíli tužeb svých.
Tam dole svatý Damián
byl samým světcem zbudován.
Jdu sádkem v drobný kostelík –
sbor františkánů pěje dík.
Jdu v jejich cely zadumán,
chudoba svatá má tam stan.
Pak vyšel jsem si za kostel,
kde potok tichou píseň pěl.
Potůček drobný jako náš,
z domova taký dobře znáš.
Drobounký, úzký, pramen spíš,
nohou jej snadno překročíš.
A podél něho trávníček
pln květinových tvářiček.
Tvářičky známé z našich luk –
ne cizokrajný nesouzvuk.
Pomněnek, bílých sedmikrás,
blaťouchů, jak jsou kolem nás.
Pryskyřník, světlík tady je,
slzičky Panny Marie.
Jak doma jsi tu, všecky znáš
a chápeš světce, proč je náš.
On z našich květin prostých vnad
učil se Boha milovat.