Ó, dívej se na blankyt nevýslovné něhy,
jímž táhnou oblak různotvárné sněhy,
a hltej Orionu obraz velkolepý –
neb zítra? – Zítra budeš slepý!
Ó, zpívej si tu píseň milovanou,
již zpívávals, když duši snoubils s Pannou,
tu píseň od Smetany, která s nebem spíná zemi
neb zítra? – Zítra budeš němý!
Ó, poslouchej kanárka klokotání,
orchestru Wagnerova bouřné horování,
jak mannu pij hlas matky staré suchý –
neb zítra? – Zítra budeš hluchý!
A naposled vem něžný kvítek lípy
a ssaj a ssaj dech sladký v lačné chřípí,
ssaj slední cigarety dým a slaný výdech moří,
neb zítra? – Zítra všechno shoří!
Ó, zlíbej ret, jenž hlaholí ti lásku,
ó, zlíbej ruky otce svého vrásku,
ó, zlíbej dítě, jež ti v náruč padne –
neb zítra? – Všechno bude chladné.
Ó, mysli jen a sni! V nervosním paroxysmu
domysli konce svojich sylogismů
a těkej duchem kvítím světa pro pel,
neb zítra? – Všechno bude popel.
V cár budou mapy, světovládců plány,
a hráze mezi pevninou a mořem ztroskotány,
dál mezi hvězdami a zemí v jedno splyne,
a v onom světě tento zhyne, zhyne, zhyne.
A proto modli se a miluj, duše drahá,
vylétej výš, až kam tvá touha sahá,
neb dříve než se hory odějí zas nachem,
hlas trouby zazní andělské, a všechno bude prachem.