Já skloněn nad srdcem svým v propast srdcí hleděl
a naslouchal jsem toužně všechněch srdcí lkání.
Mně mračno mluvilo i moře v jitra vzplání
i bratr pták, jenž s písní u mé harfy seděl.
Ruch všedních pracných dnův i zářné ticho neděl,
já slyšel hymnu hor i tiché znění plání,
jásoty andělské i ďáblů vzteklé řvaní –
a co jsem zaslechl, to zde jsem napověděl.
Vím, tupec lhostejně mou plachou píseň mine,
jak lhostejně kol řeky jde, jež v dálku plyne.
Jen ČLOVĚK vyslechne a stiskne moji dlaň.
A řekne: Srdce člověka zde krvácí a zpívá.
Pak SATAN přichází, v mých veršů roj se vrývá
a provaz plete z nich, by pověsil mě naň.