Evropo, co pak to děláš?
Což pak se’s zbláznila?
Jak stařenka už se běláš –
a křepčíš jak opilá!
Rozbíjíš chrámy a hrady,
svá města nádherná.
Co stavěly věků řady,
dnes troska příšerná.
Skvost obilí, proudy zlata
potápíš do moří,
a poslední tvá chata
v sutinách uhoří!
Své dítky vrháš hladu
a smrti v náručí,
a co těch ohnivých hadů
kol tebe se nahučí!
Trháš si s hrdla skvosty,
rveš sobě s ňader šat,
vyháníš z domu své hosty,
jed dáváš jim požívat!
Na místo vína v číše
si naléváš synů svých krev,
hrom z tvojich nozder dýše
a se rtů řev a hněv!
Tvé vlasy divoce vlají,
z tvých očí šlehá jen blesk –
když zbloudilas v rozvalin kraji,
proč nehledáš k domovu stezk?
Jen hýříš a šílíš a vřeštíš,
prohrálas slávu svou –
Evropo, vzpomeň, že třeštíš,
žes dcerou Kristovou!
Jen vzpomeň si dávné slávy,
žes matkou národů,
máš hájit jich s jejich právy,
pět lásku a svobodu!
Jsi přec už stará paní,
flám ti už nesluší!
Mysli už na pokání!
Pamatuj na duši!