Babizna stará, vrásčitá
(pleť černá, ňadra visutá)
by ráda byla panenkou.
Od hýření a neřestí
poslední vnady pozbyla.
Vzpomíná krásných mladých let,
kdy, zlatý křížek na hrdle,
v panenských bílých šatičkách
do chrámu Páně chodila,
nejsličnější všech světa dcer
svou něhou, vědou, uměním.
Moc milců měla, ctitelů,
každý ji jinak poprznil,
kříž strhli s její čelenky –
teď ošklivou je stařenou.
Zkoušela léků tisíce.
I s doktory i s babami
se radila, a hledala
u filosofů omlady:
Spinoza, Voltaire a Rousseau
a Schopenhauer, Nietzsche, Kant –
a nepřehledná řada jich
s ní zkoušela své umění.
Ni Mojžíš, Buddha, Mahomed
jí osvěžiti nedoved.
Tož vyhledala kartářky
a Sybilly: Madame de Thébes
jí poradila zkusiti
krvavé lázně. (Tak ji kdys
už Napoleon traktoval.)
Sešli se její synové,
koruny šoupli na kuráž,
a matce lázeň chystali:
Mošny vzali všem žebrákům,
koupili za ně mužů květ
(sto milionů mladých těl),
krev do bassinu vpustili,
a Evropa se koupala.
Ó, jak se smála Rebekka
svou kolozubou hubičkou,
když v teplé lázni seděla,
a za záclonou koncert hřměl
drednotů, děl a haubiců,
jsa doprovázen líbezně
varhany pušek strojových!
Když hudba ztichla, Evropa
šla z lázně s tváří růžovou,
pak obmyla se deštěm slz
sirotků, vdov a matiček –
a byla krásná! O sto let
již mladší, prudší, zdatnější
zas k orgiím a neřestem...