EPIŠTOLA

Bratříčku, nechej reformací a, dokud čas je, obrať list: Nic není, věř mi, po legraci: s velkými pány třešně jíst.

Je blázen každý, kdo víc dělá, než kážou jemu předpisy – tak zpívá moje Filomela, a řekni už, co řekni si.

Já odbudu své povinnosti a mám pak olympický klid – však tobě nyní brní kosti, věř, v kůži tvé bych nechtěl být!

Kdybys byl dávné rady poslech a redakci dal na hřebík, nemusil’s běhat po všech oslech a přijít málem o chlebík.

Víš, že máš hejno protivníků, již sledují tě proradně, a klopýtneš-Ii, nešťastníku, pak ucítíš je důkladně!

Hned kolegové roztomilí tvou chybku ve svět rozkřičí, vše z prava, z leva, shora střílí a metá žernov osličí.

Vše jako zpito výská, šílí, druh po druhu se opičí, za Don-Quijotem Pansa pílí a hrdinsky se povztýčí.

Thersites mezi novináři se první na tě oboří a před českého světa tváří tě k nepoznání zpotvoří.

Je rád, že smí tě ve psí dáti, jsi vyvrhelem, netvorem, – pes by ti nechtěl z ruky bráti, tě polknout nechtěla by zem!

Teď na tapetu máš to stále, (a po horách si hledej čest!): Byl jednou nohou v kriminále! Co napíšeš, vše zločin jest.

Dokud ty budeš řezat jiné, dost přátel bude na nohou. Však až ty lehneš na lavici, též přátelé tví pomohou.

Svět zkažený je – prach a broky – však ty ho, synku, nespravíš. Chceš–Ii mít pokoj, čest a floky, hřbet ohýbej a šplhej výš.

Kdo nestřílí, ten nepřestřelí, to píšu na svou pavezu, a spatřím-Ii kde panské zelí, tam velemoudře nelezu!

Pudlíci moji už to vědí, však s tebou moc už nesvedu; nuž tedy, nechej odpovědí a trop si dále nezbedu.

Já zůstávám tvou bratí věrnou. Až budeš v tichém ústraní – však víš, tam za tou mřeží černou – čti znova moje říkání.